Jak se stalo, že jste se dostali až sem...

Vždycky jsem toužil mít prostor, který by fungoval jako galerie. Ne, že bych o umění něco věděl – spíš naopak. Věci jsem vždycky posuzoval podle jednoduchého klíče: něco se mi líbí, něco ne. Žádné hluboké znalosti, žádné vzdělání v oboru. Proto jsem tu myšlenku dlouho nechával ležet ladem, přesvědčený, že je to jen sen, který se nemůže stát realitou.

Všechno se změnilo, když jsem při hledání prodejního místa pro svou práci narazil na jeden zajímavý prostor v Jindřichově Hradci. Společně s majiteli jsme dlouho přemýšleli, co s ním – kavárna? Vinotéka? Něco jiného? 

A pak, jednoho letního podvečera u sklenky vína, mě napadlo: galerie. Ten nápad mě okamžitě nadchnul. Když jsem myšlenku představil své ženě, byla skeptická. Ne, že by se mi úplně vysmála, ale jasně naznačila, že to není nejlepší nápad. Jenže to nebylo takové to klasické rezolutní "NE, PROBER SE!", které by mě přimělo na to hned zapomenout. A tak jsem myšlenku držel dál. 

Naproti tomu majitelé prostoru byli nápadem nadšení, což mi dodalo odvahu. Podepsali jsme smlouvu a já doma s radostí oznámil, že mám galerii. Tedy prostor, co by jednou mohl být galerie. Manželka na to zareagovala s mírou nadšení, která se zásadně lišila od té mé. Řekněme, že její skepse byla úměrná reálné představě o tom, co všechno provoz galerie obnáší. 

A tak začal půlroční boj, který vlastně trvá dodnes. Tento příběh není o tom, že by šlo vše hladce. Je to o tom, že i když nemáte dokonalé znalosti nebo zázemí, můžete se pustit do věcí, které vás lákají. Stačí odhodlání, otevřenost novým výzvám a trocha odvahy vydržet i tehdy, když se realita ukáže složitější, než jste si představovali.    No ... ale hlavně je potřeba manželka, která většinu věcí zařídí a dokope vás k tomu, to všechno nějak dotáhnout ;-)