Blanka Křemenová

Umělkyně s duší objevitelky a věčné studentky života. Narodila se v říjnu, pár let před pádem železné opony, a její dětství provázela vůně terpentýnu z dílny jejího otce, který v tichosti kouzlil s dlátky a mramorem. Na LŠU se sice jako dítě odmítla učit, protože pan učitel mluvil sprostě, ale osud ji přivedl k inspirativním pedagogům, jako byla paní profesorka Dagmar Čápová na příbramském gymnáziu a pan profesor Viktor Žabinský na pedagogickém lyceu v Berouně.

Její tvorba je poháněna touhou zastavit čas v okamžicích tvoření a hledáním souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími jevy. Sama sebe jednou definovala s jemnou dávkou ironie jako tvůrkyni "synekdochálního kvazirealismu ve smyslu pars pro toto", což odráží její hravý přístup k umění a schopnost dívat se na svět z nadhledu. Inspiraci nachází nejen v umění, ale i v každodenních setkáních – v hospodách, mezi antihrdiny, ve tvářích milenců či kráse žen z celého světa.

Blanka věří, že její cesta nikdy neskončí. Slibuje, že bude malovat, dokud jí to tělo i mysl dovolí – a pokud snad přijdou překážky, najde způsob, jak pokračovat dál.